Popis
Vrabcova píseň o naději
Ludvík Švihálek
Bývalý vězeň jednoho z mnoha stalinských lágrů na Sibiři vzpomínal, co mu vlilo novou sílu a naději nevzdat se v těch hrozných podmínkách, ve kterých se nacházel. Stál se svými spoluvězni na nástupu před baráky jen v chatrném oblečení v třicetistupňovém mrazu. Pomalu vycházelo studené sibiřské slunce a on se v duchu ptal: „Bude tohle můj poslední den?“ Tu zaslechl zacvrlikání vrabce.
Podíval se za tím překvapujícím zvukem života v té mrazivé pustině a uviděl malého vrabce, který se právě vyškrábal z komína, kde hledal útočiště před krutým mrazem. Byl celý černý od sazí a třepal křidélky, aby se sazí zbavil. Přitom si vesele zacvrlikal…
Muž byl překvapen vlastní reakcí na tento drobný výjev v přírodě. Řekl si: „Když takový malý tvor tady v tak těžkých podmínkách zápasí o zachování svého života – a daří se mu to -, proč bych to já vzdal?“ Ten malý vrabec mu vlil novou sílu a naději do zápasu s jeho těžkým údělem.
Kniha Ludvíka Švihálka – podobně jako onen vrabec – chce povzbudit čtenáře k víře, naději a lásce. Najdete v ní promyšlený pohled na svět, dějinné události i na osudné souhry našeho života. Myšlenky o roli rozumu, o Bohu a hodnotě člověka jsou prokládány příběhy z historie a citáty významných osobností. Autor tak svým osobitým způsobem dovádí čtenáře k poznání sebe sama a otevírá nový rozměr budoucnosti.
Je Bůh mocný, nebo bezmocný?
…Bůh by mohl všechny lidi donutit k víře. Mocí se dá vynutit poslušnost, ale ne láska. I v tom je Bůh bezmocný. V knize Jóbově je nám dáno nahlédnout za tento viditelný svět, ve kterém se dějí věci neslučitelné s představou dobrého Boha. Je zde skutečný vesmírný spor mezi dobrem a zlem. Jsou do něj vtaženi lidé i celá příroda. Vždyť i ona “lká a touží po vysvobození…“
Boží vítězství už přišlo a ještě znovu přijde. Nejprve se Boží moc projevila při stvoření. Bible nám ale sděluje překvapující zprávu – podruhé se projevila činem, který se vymyká naší lidské představě o moci. “Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného…“ (1. list Korintským 1,22.23). Druhý projev Boží moci se odehrál za jeruzalémskou hradbou na místě zvaném “místo lebek“ – Golgota. Že by smrt na kříži byla manifestace moci ukřižovaného, to je z lidského pohledu naprostý nesmysl. “…Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství“ (1. list Korintským 1,23).
Spartakus přibitý v roce 71 př. Kr. spolu se svými 6 000 druhy na křížích u silnice Via Appia vedoucí z Říma do Capuy je symbolem porážky otroků a triumfu moci Říma. Čí triumf je umírající Ježíš o sto let později? Je to manifestace Boží lásky k jeho stvoření. “V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna…“ (1. list Janův 4,9)
Žijeme v období, kdy je Bůh mocný i bezmocný. Je to ale dobrovolná bezmoc. Bohu se nic nevymklo z rukou. Jen trochu své ruce rozevřel, aby mu je mohl římský voják přibít na kříž. Víš, že mám moc tě vydat na smrt? připomíná nadutě římský protektor Pilát Muži z Nazaretu. Ježíšova odpověď nám zcela jasně vysvětluje celé drama světových dějin. “Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry…“ (Jan 19,10.11). Bůh jako by na určitou dobu otálel a nechal zlo, aby se projevilo. Lidé jsou vydáni následkům svých rozhodnutí a činů. “Co člověk rozsévá, to žne…“ Otec, který by neustále zahlazoval synovy špatné činy, by nebyl moudrým vychovatelem.
Tento stav Boží trpělivosti se světem se ale blíží ke konci. Prostřednictvím proroka Bůh volá: “Již dost dlouho jsem mlčel…“ Ježíš slíbil, že opět přijde s mocí a velikou slávou (Matouš 24,30). Pak dojde k plnému zjevení Boží moci, o které již nebude žádných pochyb. Apoštol Pavel se nám svěřil se svou touhou a nadějí: “…abych poznal jej a moc jeho vzkříšení…“ (Filipským 3,10). Tuto svou moc Bůh demonstroval při vzkříšení Ježíše. Tam, kde člověk končí, Bůh své zvláštní působení v našem světě teprve začal. Proto nám mohl Ježíš slíbit: Já jsem s vámi až do konce světa (Matouš 28,20).
Vydal : Advent-Orion 2011
Tuhá vazba, rozměry 13×20 cm, 128 stran
